A jak to vypadá u Vás Doma?

8. listopadu 2014 v 1:29 | Bára |  Rady, názory a výlevy srdcí
Gratuluju! Přežili jste zával mojí lenosti a články s jídlem. Po delší době bych se vrhla něčemu závažnějšímu a smysluplnějšímu.

Paprsky slunce pomalu mizí za obzorem a já už teď tuším, že mě čeká těžká noc.
Jsem zamčená v domě, který již léta nikdo neobýval. V botníku jsou úhledně uložené boty, v šatníku visí oblečení, které kdysi bylo nošeno. Ve skříňkách zůstalo uklizené nádobí a ze stěn mě sledují vysmáté obličeje šťastné rodinky. I když to vypadá, že se do pár dnů někdo vrátí, zápach hniloby, prach a potrubí, které jednu studenou zimu prasklo, naznačují nekonečnou opuštěnost.
Uvelebím se tedy v obývacím pokoji - srdci domu - na dřevěné podlaze, kde se nachází krb. Venku už je zima a tma. Rozdělávám tedy oheň. Jelikož je odstavena dodávka elektřiny, je to jediná šance na přežití. Sedím schoulená v klubíčku, občas klackem šťournu do ohně a sleduju plameny, které ožehávají dřevo. Venku začíná pršet, a tak urychleně mířím zavřít všechna okna. Člověk by i řekl, že se aspoň umyjí, ale čím víc prší, tím míň vidím. Také mě přepadá takový zvláštní pocit, že slyším kapky dopadat na harámpádí nahoře na půdě, ale rozhoduju se, že to nechám být. Znovu se přesouvám ke kamnům, mnu si ruce a dělám vše pro to, abych se aspoň trochu zahřála.
Cítím se, jako by mne někdo sledoval. Pavouci lezou po stěnách, slyším jak si šeptají . Strach, který mě svazuje, vyvolává nutkání útéct. Nechci tu být. Utíkat a utíkat daleko, to bych teď chtěla... Ale jak?
Najednou se ze sklepa začne ozývat krvavelačný křik. Až do teď jsem si neuvědomila, že tu nejsem sama. Rány a bušení na zamknuté dveře prolévají každý kout každé místnosti a já skoro nedýchám strachem. Chvíli dělám, že to není. V přesvědčení, že je to jen v mojí hlavě, se to snažím neslyšet a dál udržuju plamen při životě, avšak ruce se mi třepou pokaždé, když se snažím natáhnout pro kus dalšího dřeva a srdce cítím až v krku. Křik ustoupí až po několika desítkách minut.


Jen pár hodin do svítání. To zvládnu. Dochází špalky určené k topení a oheň pomalu ustává. Kdybych chtěla, mohla bych rozlámat židli stojící opodál a zatopit s ní. Už ji přece nikdo nikdy nebude používat. Ale co kdyby?
Znovu rány, kvílení a prosby o pomoc. Tentokrát hlasitější, intenzivnější, silnější. Zvažuju, jestli se mám jít podívat, prozkoumat to...strach mi to však nedovoluje. Sedím na místě a nemůžu se hnout. Na chvíli se bušení zpomalí. Jedna poslední rána, hlasitější, než všechny předtím. Venku pořád bouří a pořád zatíká do baráku, ale já slyším jen přibližující se křik. Poddávám se - zavírám oči a pevně rukama objímám kolena. Jeden poslední okamžik, kdy mě strašlivý zápach uhodí do nosu a v tu samou chvíli můj malý, pracně udržovaný ohýnek zhasne. To něco mě pohltí a já jsem zatracena tmě. Alespoň pro dnešní noc...
Jsem Barbora a mám roztrhanou duši.


Nad touhle metaforou jsem uvažovala sakra dlouho a přišla jsem na to, že právě dům představuje nás a naše životy úplně dokonale. Ačkoli je tenhle celý koncept o něco strašitelnější.
Nikdy se nemůžeme vystěhovat a nikdy nás nikdo nemůže navštívit. (vlastně jo, ale to je pak popsáno jako jistá mentální nemoc) Můžeme s ostatními spojit stěnu a bourat ji. Někdy se stane, že s některými zboříme úplně všechny zábrany,včetně stěn, za které se schovávají tajemství a lži. Můžeme si dát postele hned vedle sebe, pořád však nemůže jeden vstoupit do poloviny toho druhého. Každý má svojí půlku a každý si s ní musí umět hospodařit. Stejně jako ve vztazích. (nejen v těch romantických) Musí na něj být dva a každý má svůj prostor, svojí polovinu, svůj hlas.

Na chvíli teď předstírejme, že déšť je "špatný" a slunce je "dobré".
Stejně jako přísun elektřiny a vody, i "počasí" symbolizuje vliv okolí na naší osobu. Nejsou tím nutně myšlení další lidé. Prostředí, atmosféra nebo jen energie ostatních bytostí nás může ovlivnit. A komu se nelíbí být pod vlivem, ať si pořídí lepší izolaci.
Svítí slunce, prší, sněží, svítí slunce a prší, hle, duha! Můžeme se tomu otevřít nebo před tím zavírat okna a zamykat dveře jak chceme, ale upřímně...jaká je šance, že zrovna Vy nemáte ve střeše dírečku, kterou všechno proteče? A pravdou je, že většinou se o ní neví, dokud neprší.
Většinou je tenhle úkaz nechtěný. Sbíráme vodu do kbelíků a kýblů a vylíváme. Ale co kdyby se voda..neboli "to špatné" dalo využít? Drhli jste někdy děštovou vodou podlahu? A proč né, že. V podstatě to neznamená nic jiného, než že tu pohromu, kterou do nás ostatní valí překonvertujeme do něčeho "dobrého". A to je umění! Ale přeju každému, ať se to v životě naučí. Protože slunce je sice pěkné, ale je to voda, která je jeden z nejdůležitějších faktorů pro život. Ani bez jednoho neexistuje život, ale zároveň je na nás jak s obojím naložíme.

Říká se, že dětičky jsou nejupřímnějšími bytostmi, ale přemýšleli jste někdy nad tím proč?
Každý člověk má aspoň dvě tváře. Jedna, která je jeho, a druhá, kterou vytvoří společnost. Děti jsou novým masem, které si převychováváme.
V každém případě si každý sám se sebou dohodne, jestli bude se svojí "druhou tváří" jíst při jednom stole a spát v jedné posteli nebo ji zamkne do sklepa - někde hluboko pod zem do hnusného zaprášeného prostoru někde v sobě. Pak přichází na další rozhodnutí - jestli to budeme krmit a hlavně čím. Musíme si však uvědomit, že není možné ji nechat vyhladovět. Čím míň ji totiž krmíme, tím větší má hlad a tím agresivnější se stává. Stejně jako u papiňáku. Má malý ventil, kterým tlak uniká, ale pokud není kudy unikat, pokud neexistuje cesta ven, pak se přetlakuje a bouchne.

A proč jsem nikdy nechtěla topit židlema?
Jakmile bych totiž spálila židle, musela bych začít likvidovat stůl, postel a všechno ostatní, jen abych oheň udržovala při životě. Dá se takhle jít, ale jak dlouho? Dokud bych nevzdala úplně všechno. A na konci oheň stejně zhasne. Lidově se tomu říká vyhasnutí a prej je lepší shořet než vyhasnout. Tak nevím. Ono buď dohoříte a nebo se najde někdo, kdo vám daruje pár polínek a vy se okamžitě stáváte závislými.

Zapoměla jsem na něco? Snad ne. Dává to vůbec smysl?

Doufám, že aspoň někteří z vás mají prosluněné domy s obrovskými francouzkými dveřmi otevřenými dokořán.
A pokud by vám někdy scházela inspirace a vy nevěděli o čem psát, jsem docela dost zvědavá na to, jak to vypadá u vás Doma. Když mi hodíte odkaz do komentáře, s radostí si půjdu přečíst, co máte říct.
 


Anketa

Jak ses včera měl/a Ty?

Šlo to 31.8% (88)
Hrozně 18.4% (51)
Měla jsem se úplně super 21.3% (59)
Tak normálně 28.5% (79)

Komentáře

1 CuMelKaa CuMelKaa | Web | 8. listopadu 2014 v 10:51 | Reagovat

Tak nejak mas s tim stresem pravdu..v dobe kdy mi vyrasil exem jsem se rozesla s pritelem protoze sjem se blaznive zamilovala do jineho ;) a byla to andherna laska..tudis jsme mela hodne vykyv co se citu tyce ;) navic jsem se v tu dobu pohadala s tatinkem, coz se mi za 18 let stalo poprve.. a pak se to proste toho dne z niceho nci stalo ;) vse se casem vyvrbilo a uklidnilo, ale exem si dela svoje..nemuzes mu rict jdi pryc ;)

2 Van Vendy Van Vendy | Web | 8. listopadu 2014 v 16:34 | Reagovat

Zajímavá alegorie s tím domem. Kdybys viděla můj... naprosto chaotický, neuspořádaný, plný krámů, které nechci vyhodit. Kamoška má fantasticky uspořádaný dům, skvěle vymyšlené pokoje (a s minimem nákladů, ona je i hodně šikovná, sama si vymalovala a vydrhla a natřela prkenné podlahy, ušila záclony, jen některé větší věci si nechala vyrobit na zakázku. Má taky perfektní cit pro barvy. A dokázala se zbavit většiny starých věcí...)
Povídka je dost strašidelná a emotivní.
A co se týká pravdomluvnosti a společného soužití, jsem za to, aby ani v partnerství se neříkalo úplně všechno. Aby byla zachována tajemství. Za jedna proto, že ten druhý díky tomu nezevšední, za druhé proto, že ne všechbno, o co se podělíme, může být dobré pro toho druhého (zvláště přiznání nevěry, to pokládám za největší zbabělost - přehodit svou vinu na partnera, ať se s tím vypořádá). Asi je důležité najít dobrou míru upřímnosti a dobrou míru taktu.

3 Ko Ky Ko Ky | Web | 8. listopadu 2014 v 17:34 | Reagovat

Jsem ráda, že nejsem vlastníkem takového domu, protože bych tedy měla nahnáno a rozhodně bych takto klidná nebyla.

S tím krbem si mi připomněla, jak je krásné, když se lidi k němu přisednou v ruce drží něco v hrnku, mají na sobě deku a vyprávějí si do neurčitých hodin, tohle mám moc ráda. :) Jak u táboráku :)

4 cincina cincina | Web | 8. listopadu 2014 v 19:17 | Reagovat

Heh. Ano, člověk má dvě tváře... to můžu potvrdit. Sama to vidím u sebe. Jednu tvář mám pro společnost a druhou pro sebe. Protože kdyby tu mou druhou tvář viděl někdo jiný, tak by nevěřil svým očím.
I když... vidět mou tvář... to už chce dávku odvahy:D

5 Vivi Vivi | Web | 9. listopadu 2014 v 18:25 | Reagovat

.Napisala si to úžasne, čítala som to jedným dychom. A máš úplnú pravdu, lepšie by to asi nikto nevyjadril:)

6 Veronica.Mathers Veronica.Mathers | Web | 10. listopadu 2014 v 14:27 | Reagovat

Já asi ano :D nom,mám :D zkusím někdy přidat recept

7 Janča Janča | E-mail | Web | 12. listopadu 2014 v 19:42 | Reagovat

Wow :O nejdřív jsem si říkala, že ses rozhodla napsat příběh. A pak to vysvětlení! :O Úplně mě to zaskočilo, překvapilo a je to skvělé. Moc dobrý nápad, strašně skvěle pojaté a... Prostě je to úžasné! Moc ráda bych pro tebe napsala článek, jak to vypadá "u mě doma", ale sama to moc nevím a natož to takhle skvěle podat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.