Listopad 2014

Kuchtické výtvory 0.2 - pečení a zase pečení

16. listopadu 2014 v 21:35 | Bára |  O jídle a jiných neřestech
Pomalu se blížíme do období Vánoc a kdekdo už začíná péct cukroví. U nás se cukroví nejí, tudíž se ani nepeče. To ale neznamená, že se nepeče všechno ostatní....

"Jeden malinový dort, prosím."
recept je s piškotem, malinovou želatinou a mascarpone krémem:

Ve Starbucks teď mají sezónní nabídku, která se v doslovném překladu jmenuje "Ořechová štětka" (ve smyslu nemravné slečny), takže tady je můj pokus o domácí Ořechovou štětku s pekanovými ořechy.
Čtyři a půl hodiny v pytli a vyrobila jsem z toho pouhé dva mini dortíčky. (které ale stály za to)



Not too late to say your goodbyes

12. listopadu 2014 v 3:00 | Bára
... i wish i'd been honest with myself.

... i wish i weren't hiding all the time.
... i wish i'd stood up and spoke when i wanted to.


... i wish i''d stuck to my promises.
... i wish i'd listened and read more.
... i wish i tried to learn to fall asleep on my own.
... i wish i could tell him how much i love him one last time.

... i only wish ...


Vivi nám konečně dala vědět, že žije a Rezzy se s námi právě rozloučila. Chtěla bych holkám vzkázat, že jsou bojovnice, že v ně věřím a moc držím palce. Chtěla bych poděkovat Rezzy za všechnu korespondenci, kterou jsme v posledních dnech provedly. Ani netušíš, jak mi to pomohlo!
Chtěla bych poděkovat Vendy za všechny skvělé recepty a tipy, za všechny úžasné komentáře a články, které mi zlepšily dlouhé večery. Kiko, ty jsi hvězda. Tvoje články jsou upřímné, čehož si strašně vážím. Vždycky zaručeně pobaví a nikdy nezklamou, protože nezapomeneš na nějakou skvělou sexuální narážku.Třeba jednou založíš svůj vlastní ženský magazín a vygumuješ ty mozky jednou provždy. Věř mi, budu stát jako první ve frontě.
Té, ty jsi taky skvělá. Ani nevím, kolik let to je, od té doby, co se naše cesty poprvé zkřížily, ale děkuju za všechno. Miluju tvoje názory a motta! Luci děkuju za smysluplné články s obrovskou pointou. A Cincině bych vzkázala, ať se na sebe víc do zrcadla směje. Z toho, co tě znám jsi úžasná holka, tak se tak nepodceňuj. Ty "neviditelná", fandím tvému zachraňování světa. S tou anti-šikanou to byl super nápad, jsi strašně milá a hodná. Steel32, tobě zas děkuju za noční choutky, pomohlas mi přibrat. ;D Ko Ky, tebe zas tak dlouho neznám, ale upřímně doufám, že se všechny tvé zdravotní problémy zlepší a ty budeš moct jít za svým cílem. A ať synovec jen prospívá a dělá radost.

A děkuju všem dalším i výše zmíněným za jejich názory, připomínky a pozvednutí.

Blogový svět mi nehorázně pomohl. Někdy možná až moc. Taková terapie. Útěk.
Ale teď se musím soustředit na svůj plán.
Držte mi prosím palce.

A jak to vypadá u Vás Doma?

8. listopadu 2014 v 1:29 | Bára |  Rady, názory a výlevy srdcí
Gratuluju! Přežili jste zával mojí lenosti a články s jídlem. Po delší době bych se vrhla něčemu závažnějšímu a smysluplnějšímu.

Paprsky slunce pomalu mizí za obzorem a já už teď tuším, že mě čeká těžká noc.
Jsem zamčená v domě, který již léta nikdo neobýval. V botníku jsou úhledně uložené boty, v šatníku visí oblečení, které kdysi bylo nošeno. Ve skříňkách zůstalo uklizené nádobí a ze stěn mě sledují vysmáté obličeje šťastné rodinky. I když to vypadá, že se do pár dnů někdo vrátí, zápach hniloby, prach a potrubí, které jednu studenou zimu prasklo, naznačují nekonečnou opuštěnost.
Uvelebím se tedy v obývacím pokoji - srdci domu - na dřevěné podlaze, kde se nachází krb. Venku už je zima a tma. Rozdělávám tedy oheň. Jelikož je odstavena dodávka elektřiny, je to jediná šance na přežití. Sedím schoulená v klubíčku, občas klackem šťournu do ohně a sleduju plameny, které ožehávají dřevo. Venku začíná pršet, a tak urychleně mířím zavřít všechna okna. Člověk by i řekl, že se aspoň umyjí, ale čím víc prší, tím míň vidím. Také mě přepadá takový zvláštní pocit, že slyším kapky dopadat na harámpádí nahoře na půdě, ale rozhoduju se, že to nechám být. Znovu se přesouvám ke kamnům, mnu si ruce a dělám vše pro to, abych se aspoň trochu zahřála.
Cítím se, jako by mne někdo sledoval. Pavouci lezou po stěnách, slyším jak si šeptají . Strach, který mě svazuje, vyvolává nutkání útéct. Nechci tu být. Utíkat a utíkat daleko, to bych teď chtěla... Ale jak?
Najednou se ze sklepa začne ozývat krvavelačný křik. Až do teď jsem si neuvědomila, že tu nejsem sama. Rány a bušení na zamknuté dveře prolévají každý kout každé místnosti a já skoro nedýchám strachem. Chvíli dělám, že to není. V přesvědčení, že je to jen v mojí hlavě, se to snažím neslyšet a dál udržuju plamen při životě, avšak ruce se mi třepou pokaždé, když se snažím natáhnout pro kus dalšího dřeva a srdce cítím až v krku. Křik ustoupí až po několika desítkách minut.

Kuchtické výtvory 0.1 - Halloweenské povyražení

3. listopadu 2014 v 23:26 | Bára |  O jídle a jiných neřestech
Zdravím!
Nemyslete si, žejsem na vás zapomněla, myslím na vás každý den.
Dneska zvládám jen oddechovku - jídlo!! Možná náhrada za minule... :D
Fotky z Halloweenu:





























Bubáci ze sušeného ovoce.

Prsty z lineckého.