Uvědomění

15. října 2014 v 11:10 | Bára |  Témata týdne
Sleduju čas ubýhat...7:11, 8:11, 9:11, 10:11....jako by mi chtěl Vesmír něco sdělit.

On se ten pohled na čas tak nějak změní, když člověku konečně dojde, že mu zbývají pouhé dva měsíce života. Jako když dostanete písemku z matiky bez předchozího vysvětlení látky. Kouzelná věc na matice je ta, že se dá odvodit, to ale může trvat i 5/6 daného času, a pak zbývá jen několik minut do odevzdání. To hektické psaní a přepisování. Člověku to dělá určitým způsobem dobře, je rád, že na to přišel, ale zároveň je jasné, že zadaný počet příkladů v časovém limitu, který ho tak tlačí, nezvládne. Někdo se nesnaží vůbec. Někdo i když se snaží, tak na to nikdy nepříjde, a ti šťastní jedinci...ti se s tím prostě nějak narodí. Takhle nějak bych popsala život - tu komplikovanou věc, která je momentálně v tuhle chvíli v každém z nás.

Jídlo taky chutná jinak. Lépe řečeno - jídlo chutná! Není to jen ta hmota, kterou občas přežvykuju v puse, aby mě udržela při životě. Cítím česnek tu a slaninu tam... úžasný pocit.
Spánek je fajn zabíječ času, roční sestra nesplatitelná investice, psaní jakýsi filtrovací mechanismus. Věčne zabořená v lékařských knížkách a dokumentech, psychologických analýzách a tragických koncích (měla bych říct začátcích?) mých příátel - jako bych se snažila přijít na to, proč jsem se dostala tam, kde jsem. Všechno ostatní bezvýznamná výplň.

Zírám na holé větve stromů a hromady barevných listů pod němi. Zuřivě se je pak snažím nalepit zpátky na strom a vždycky to skončí tak, že mě zasype duhový déšť, jak tam tak naštvaně stojím. Vím, že jakmile poslední lístek opadne, jsem nezastavitelně blízko zimě. Vím, že tehdy skončí něco krásného.


Ačkoli bych mohla chtít změnit spoustu věcí a dnů, činů i slov, nechci.
Není teď prioritou starat se o to, co by bylo kdyby, ničemu to nepomůže, člověk se jen užírá.
Jediné, co změnit chci a můžu je dnešek. Chci ho udělat lepším, uvědomělejším než ten, jak bych si ho udělala včera.

A co Vy? Dochází Vám fakt, že jednou...prostě nebudete? A že všechno, co chcete udělat máte udělat teď? Jste schopni tohle příjmout nebo je to příliš krutá pravda a radši před tím zavíráte oči?

 


Komentáře

1 Orida Orida | Web | 15. října 2014 v 13:43 | Reagovat

Je dobre si uvedomiť, že žijeme pre dnešok. Čas na zmenu je teraz, ak niečo chceme musíme za tým ísť hneď. Lebo zajtra možno už bude neskoro.

Článok pohladil moje vnútro, ďakujem.

2 Rose Tascher Rose Tascher | Web | 15. října 2014 v 15:02 | Reagovat

Nepřemyšlím nad tím, že jednou nebudu.. spíš přemýšlím nad tím, jak nejlépe život žít, dokud tady ještě jsem :)

3 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 15. října 2014 v 15:28 | Reagovat

a napsala by jsi mi na blog někam do komentáře tvj email? a já bych ti napsala na email facebook:) děkuji ti kočko, jsi strašně milá, že si to ani nezasloužím ! :)
sakra, ty jsi mi vyrazila dech :O tývade... neskutečný. ten první odstavec, jak si to dokázala tak přesně pospat? řekni mi jak? ty jsi prostě kouzelná! :)
a ten předpolední odstavec? to jsi vymýšlela ty? co? to mi totálně vzalo dech...četla jsem si to nejmíň 4x, jak strašně se mi to líbí, jak strašně mi to mluví do duše..ách. Nádhera!
hodně často přemýšlím nad tím, že jednou tady už nebudu, že odejdu do věčné tmy.. a už nic a nikdo mě nevrátí zpět. Máš pravdu , všichni bychom měli dělat věci teď, dokuď  můžeme :) jsi zlato.

4 *Shock *Shock | 15. října 2014 v 15:51 | Reagovat

Hodně článek k zamyšlení. Určitě je pravda že by jsme měli začít dělat rozhodnutí teď, že máte žít v tento moment a že jednou prostě.. zemřeme. Ale málokdo si to uvědomí, a pak je prostě jednoduše pozdě.

Hodně dobře napasanej článek!.:)

5 Kika Kika | E-mail | Web | 15. října 2014 v 16:04 | Reagovat

Parádní zamyšlení! Moc se mi to líbí, člověk by měl určitě žít naplno, vychutnávat si každou minutu. ALE nejsem si úplně jistá jestli je to vhodné přirovnávat k: vím, že budu žít max. 2 měsíce, protože v takové chvíli by člověk třeba i přestal chodit do práce, žil by pro ty dva měsíce a neměl žádné další plány, ten den/měsíc by byla jeho cesta, která nikam nevede, cesta bez cíle (plánu, kariéry, úspěchu, našich snů, dlouhodobých snů)

6 steel32 steel32 | Web | 15. října 2014 v 16:10 | Reagovat

s tou matikou si to vystihla přesně! :D a že se mi to stává často :D
jinak se tím, že tady jednou nebudu nezatěžuju :D nevim kdy a jak to bude, tak to radši neřeším :D

7 Luci Luci | E-mail | Web | 15. října 2014 v 16:52 | Reagovat

krásně jsi to vystihla - doopravdy.. je to povedená úvaha s příklady a přirovnáními, která by mě v životě nenapadly! :) já si uvědomuji, že žiji teď a tady a tak se snažím žít tak, abych si na smrtelné posteli mohla říct: "Žila jsem a ničeho nelituji." - podle mě jediné, co lze litovat je promarněná příležitost...

8 Lucíík Lucíík | Web | 15. října 2014 v 22:34 | Reagovat

Musíš žít dneškem. Je zbytečné se ohlížet do minulosti. Plánovat budoucnost je dobré, ale myslet na smrt ne. :-D

9 without-problem without-problem | Web | 16. října 2014 v 1:54 | Reagovat

[5]: ...třeba jsem nechtěla uvést příklad, třeba jsem chtěla jen vyjádřit konkrétní situaci.. i když máš pravdu, kdybychom se bavily obecně, dva měsíce je absurdní hodnota.

10 cincina cincina | Web | 16. října 2014 v 19:48 | Reagovat

Já už se hlavně modlím, abych tu nebyla:)

11 Ko Ky Ko Ky | Web | 17. října 2014 v 1:52 | Reagovat

proč jsem byla na kapačkách bude speciální článek, tak pokud tě to zajímá, můžeš se o víkendu přijít podívat:)
lépe mi je, jen se během dne  vytratila energie, tak jsem od půl čtvrté do dnešních ranních hodinách spala:) moc děkuji za palce s léky a cvičením :)

12 Ko Ky Ko Ky | Web | 17. října 2014 v 1:54 | Reagovat

Hezky jsi to napsala, až jsem to přečetla jedním dechem. Také přemýšlím, že tu už jednou nebudu a chtěla bych tady toho zanechat více než je v současné době, tak na tom jistě pomalu pracuji. :)

P.S. nechtěla bys spřátelit?

13 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 17. října 2014 v 18:42 | Reagovat

jo a jednou si se ptala, že už nevíš, jakou barvu vlasů mám :D no, tak jsem ti chtěla říct, že já mám pokaždý jinou a nevím jak to dělám :D na fotkách mám pokaždý jinou barvu, a vlasy si nebarvím :)
jo a ještě ti musím říct, že mě prostě ten email nikdy nejde:( tak ti sem píšu svůj, který jsem si založila, tak   tam mi napiš tvůj facebook a hned ti napíšu kočko :) děkuji ti moc! :) neviditelna-divka@seznam.cz

14 Vendy Vendy | Web | 18. října 2014 v 9:07 | Reagovat

Konec vlastní existence málokdo připustí, ale je to fakt. Znám jen jednu blogerku, která ve svých osmnácti tvrdila, že dvacítku nepřežije. Přežila, ale ne o dlouho déle - a dnes už je pryč. Myslím, že oproti odhadu si život prodloužila o dva roky, žila hekticky a ve svých článcích ani komentářích si nebrala servítky, byla naprosto upřímná. I k sobě samé.
Vlastní smrtelnost není špatné si uvědomit, aspoň čas od času. Díky tomu můžeme vnímat svět intenzivněji. Netvrdím, že mě to přinutilo být aktivnější, ale třeba intenzivněji vnímám oblohu, vůně, poslech písničky, barvy i chutě jídla.Tohle mi totiž jednou bude sakramentsky chybět.
P.S. jaké dva měsíce, kočko?

15 Vendy Vendy | Web | 18. října 2014 v 9:09 | Reagovat

[14]: Ještě k té blogerce - nebyla žádná sebevražedná maniačka, byly v tom velké zdravotní problémy.

16 Janča Janča | E-mail | Web | 19. října 2014 v 15:44 | Reagovat

To je úplně úžasné! Mně to více méně dochází, ale zatím nemám potřebu, dělat něco lepším, protože si myslím, že si toho ještě užiju dosytosti. Tak hodně štěstí, ať se tobě daří těch několik dnů udělat skvělými. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.