Srpen 2014

Jak jsem znovu začala nosit šaty aneb lidi, mějte se rádi

30. srpna 2014 v 4:50 | Bára |  Rady, názory a výlevy srdcí
Dva roky... už jsou to dva roky, co jsem takhle naposled rozdávala rady a recepty na úžasně šťastný život. (Never give up unless things get hard) Cítím se trochu skepticky, k jakému tohle dojde konci. Chci aby to vyznělo jako něco motivačního. Něco jako povzbuzení pro lidi, kteří tápou a naděje pro ty, kteří přestali věřit. Ale člověk nikdy neví.


Od páté třídy (příští rok končím střední) jsem se nebyla schopna nasoukat do šatů, sukní a kupodivu ani kraťasů. Nevyhnula jsem se proto nevěřícným pohledům mojí mamky, když jsem v jednich takových šatech přišla nedávné ráno na snídani.

"Co blbneš? Vždyť jdeme jen do obchodu."

"Mami, ve skříni mám tolik pěkných věcí, které nenosím. Víš proč? Nechávám si je na speciální příležitosti... Ony ale nikdy žádné nepřichází. A tak si říkám proč neudělat speciální každý den?"

Od té doby jsem s šaty a sukněmi zase kamarádka. Rozhodnutí, které započalo novou etapu mého života(doufejme, že bude lepší, než ta poslední). Přála bych to každému.

Teď už k věci...


Dodržujte sliby, které dáte sami sobě.
Vylíčím vám jednu scénu.
Ráno se probouzím z noci plné snění a prohlásím 'Dneska udělám tohle a támhleto, prostě jo.'
Den plyne, večer lehnu do postele a 'Oh, shit! Well, zítra je taky den.' řeknu si. Pokojně spím.
Stalo se vám tohle někdy? Mě nepřetržitě.
Nejenže tím ztrácíte důvěru v sebe, ale přestanou vám věřit i ostatní. Čím častěji tyhle sliby nebudete totiž plnit, tím míň pro vás budou znamenat. Čím míň pro vás budou znamenat, tím víc vy budete slibovat a tím víc se nic nebude dít.
Pokud to teda dává nějaký smysl.. On je to docela začarovaný kruh, ale dá se to napravit. Myslete vážně to, co říkáte.

Naučte se rozpoznávat pocity a nesnažte se před bolestí utéct.
Ať je vztek nebo bolest sebevětší, strašně moc vás prosím, nepotlačujte je. Ublížíte tak svojí duši. A kdo má zdravé tělo, když je duše roztrhaná? Když s tím začnete jednou, dáte ty negativní pocity "do škatulky" i podruhé. Zjistíte, že se vám ulevuje. Za jakou cenu? Postupně přestáváte vnímat úplně všechny pocity. Otupíte a strašně vás to ničí. Nevíte nic, protože nevíte, co cítíte. Začnete pochybovat o vaši minulosti, přítomnosti i budoucnosti. A kdo říká, že je takhle schopný fungovat, tak je to bullshit. Jednou ta sklenice přetéct musí. Je jedno, jestli to trvá 30 let nebo dva týdny.

Ale co dělat, když už jste se ztratili?
Zažili jste někdy ten pocit, kdy jste zavřeni sami v sobě jako pták v kleci, nejde vám se nadechnout, a tak neustále lapáte po dechu? Co takhle když ptáka vypustí na svobodu, přičemž ho trefí lopatou po hlavě? Dezorientovaní tam létate v kruzích, (v tom lepším případě, v tom horším tam nehybně ležíte, smrti tváří v tvář) nevíte kde jste ani kam letíte. Kam byste letět měli, ani kam vůbec chcete.

Jsem ta pravá, kdo by o nečem takovém měl psát. Radím vám však, rychle se znovu najděte, než se všechno, co máte tak rádi rozplyne jako ranní sen. Někdy to není na škodu začínat od znova, ale mnohdy je to ještě více zdrcující. Koneckonců jste v tom vždycky sami. Sami se narodíte a sami taky umřete.

Mě stačilo ignorovat pouhé dva body, o kterých jsem se zmínila výš, aby se můj svět zhroutil. Vymáchala jsem si ksich v kdejakých sračkách a stále nemůžu říct, že jsem se úplně našla. Nastaly chvíle, kdy jsem upřímně pochybovala, že to bez odborné pomoci zvládnu. Ale pracuju na tom. (nejvíc pomohlo psaní, analyzování pocitů a meditace)

Dostat se do situace, kdy už nevíte kam utéct nebo se schovat, je brutální. Pravda MUSÍ ven a není žadná jiná cesta...kromě smrti tedy. To je poslední místo, kam sami před sebou utečete.
O čemž mají jednu písničku Linkini -

























Plním si teď jeden ze svých slibů, asice, že přečtu Pána prstenů. Musím uznat, že ten příběh nese velké myšlenky. Po včerejším filmu mě jedna úplně odrovnala...

Cupcakes

29. srpna 2014 v 18:34 | Bára |  O jídle a jiných neřestech
Po včerejší docela ostré odezvě na můj článek o dietách a hubnutí jsem se rozhodla, že je potřeba spravit si chuť. Proto jsme dneska hned z rána zamířily do jednoho milého obchůdku a koupily zásobu cukru. Dortíky se na nás zatím jen smějou z lednice. Zatím. Oni totiž ještě neví, že za chvíli už nebudou.

Dámy a pánové, ať jste malí, velcí, pohodlní, aktivní, šťastní nebo v depresi, ať je vám 10 nebo 160, posílám Vám všem svou podporu a absolutní souhlas k tomu, abyste si dali pauzu a něco sladkého. Ovoce, čokoládu..cokoli, co máte rádi.
Za všechny, kteří se rozhodli hladovět!


Také mě to inspirovalo k založení nové rubriky, asice "O jídle a jiných neřestech", kde se chystám psát o všem kulinářsky doktnutelném. Protože ačkoli jsem to donedávna nevěděla, já jídlo miluju.

A jen tak mimochodem zítra odjíždím do Kalifornie, takže celý týden nebudu aktivní.
Mějte se!

Váha je přece jen číslo, nebo ne?

28. srpna 2014 v 1:45 | Bára |  O jídle a jiných neřestech
Tuhle jsem nudou brouzdala Facebookem, a narazila jsem na stránku s názvem "Přiznání špekounů". I přesto, že 75% z toho píšou znudění puberťáci, narazila jsem na nějaké vyběrové kousky. Přišlo mi to smutné. Dokonce natolik, abych o tom napsala článek.

Mě svírá úplně opačný problém...
Při svých 165 cm vážím něco přes 40 kilo.
Dlouho jsem si držela svých 45, když jsem pak ale jela do Česka, moje milovaná babča mě vykrmila na celých 49 (životní rekord!!!), ovšem z odjezdu jsem byla tolik vystresovaná, že jsem onemocněla, těch 6 kil vyzvracela a odjela s váhou 43.

Ráno je mi líno si něco vzít, ve škole zásadně svačit nestíhám. U oběda sedím 50 minut a v průbehu odpoledne do sebe chrstnu 3 decky zeleninové šťávy, sem tam nějaký ořech nebo banán, dortíka nebo něco přeplněného cukrem. Na večeři regulérně zapomínám. A takhle ten kolotoč jede skoro tři roky.

Nedělám to schválně, jen nemám hlad. Rozhodně se necítím zdravě. Nejsem zdravá.
Teď už nevím, kde je jádro problému. Jestli jsem nešťastná kvůli tomu, že nejím nebo jestli nejím kvůli tomu, že jsem nešťastná. Ale rozhodla jsem se to změnit.

V tomhle článku však nechci mluvit jen o sobě. (z větší části xD) Chci se vyjádřit i k tomu, co jsem viděla na oné zmiňované stránce.

Dieta

Nemůžu vystát, když někdo řekne, že "drží dietu". Za prvé, nechte mne to slovo definovat.
Dieta: To, co člověk, zvíře nebo komunita obvykle konzumuje v jejich přirozeném prostředí (tzn. když žiju u moře, budu žrát ryby, když žiju v lese, lovím jeleny)
Za druhé, jaká je tvoje motivace? Chceš být krásná? To, že budeš dva týdny celý den žrát jablka, a pak přejdeš zpátky ke "smažáku v bulce" za patnáct korun v trafice na hlaváku, z tebe krásného člověka neudělá! Co takhle být zdraví, dámy a pánové?
Když jsme zdraví, tak to z nás přece vyzařuje. A pojďme být upřímní...co je krásnějšího?

Výmluvy

Někteří lidé se tedy rozhodnou zhubnout. Buď se ve své kůži dobře necítí, donutí je zdravotní problémy...důvodů je mnoho. Ale možných výmluv ještě víc.

Vzpomínky minulosti nebo vzpomínky budoucnosti?

25. srpna 2014 v 18:42 | Bára |  Témata týdne
Zn.: Není pro slabé žaludky.

Kráčím zahradou. Zima se přehupuje do jara, ale trávu ještě pokrývá tenká vrstva sněhu. Je zataženo.

Od první chvíle, kdy mi zazvonil telefon jsem věděla, že dneska něco zažiju. Prý se mám příjít na něco podívat, a prý to nepočká. Pak už mi byla jen nadiktována adresa a já byla vydána na pospas vlastního osudu.

A tak tu teď stojím a rozhlížím se zahradou někoho neznámého. Hledám, co tu vlastně mám vidět. Kráčím dál. Najednou se zastavím a už mi to dochází. Pod sněhem není tráva, chodím tu po něčem trvdém a ostrém. Dojdu ke korytu, kde by za normálních podmínek tekl potůček, který je označením hranice končící zahrady a pozemku místního statku. Místo vody ale pod mírně roztátým sněhem vidím mrtvoly. Některé jsou rozložené, některé na sobě ještě mají kožešinu. Aha, zvířata. Některé se zdají být psi, některé kočky. Jsou jich stovky. Očividně někdo potřeboval koupit čas, tak je pohřbil ještě před tím, než začalo sněžit. Situace se zhoršuje, musím šlapat po kostrách nebohých zvířat, abych se dostala dál. Musím vědět pravdu, musím vidět, jak daleko až sáhá hranice lidské pošahanosti.

Už se rozhodlo. Přidávám se do konspiračního spolku.
Řešíme lidská práva, děti, zvířata a ostatní problémy společnosti.

Na své první schůzy s touto skupinou už vím, že tito lidé opravdu nejsou na srandičky a všechno co řeknou, myslí.
Je nás asi patnáct - jeden medikální vědec, doktor, žurnalista, několik techniků a já.

Asi po deseti minutách započetí meetingu, se před domem zjeví auto doprovázené čtyřmi policejními vozidly. Velká bílá dodávka s oknem vyplněným mřížema, za kterými stojí děti. Vypadají strašně zuboženě, jsou špinavé a podvyživené. Většina je tmavší pletí, v rozmezí asi od pěti do pátnácti let.
Mezi jejich sklopenými tvářemi stojí dva nebo tři nabouchaní chlapi se zbraněmi. Mračí se na nás. Nikdo nikdy nevystoupí ani nic neřekne, stejně se krčíme za nábytkem. Jen tam stojí a zírají do našich oken. Po pár minutách zase odjedou.

Je mi vysvětleno, kdo jsou a co chtějí.
Skupina, která krade děti pro svůj užitek a výdělek. Prý se s nimi nějak zapletli, něco o nich vydali, aby informovali veřejnost a teď jim - tedy nám vyhrožují smrtí.
Jsem v šoku, když mi mladší muž po mém boku sdělí, že policejní auta nejsou dobrým znamením, ale jejich ochranou. Prý kdo má víc peněz, vyhrává. Týrání a zotročování dětí se stalo legálním a ještě tomu pomáhá a chrání státní orgán.

Pak se strhává diskuze o tom, co se musí udělat.
Nechat vymřít zlo, rozhoduje se.
Ale jak chcete poznat, kdo je zlý a kdo ne?
Dojde mi najednou celý plán. Musí vymřít všichni zlí i potencionálně zlí lidé. Jinými slovy - musí zemřít všichni.

Dva doktoři se mezi sebou chvíli baví, pak jeden vytahuje několik zkumavek s fatálním ortelem.
Z toho, co jsem pochopila jedna z nich obsahuje virus, s kterým máme v plánu ohrozit populaci.
V dalších z nich jsou jen látky, které v těle způsobují bordel. Některé usmrtí, některé ne.

Rozhodlo se. Teď už jsme moc daleko.Nikdo se do zítřejšího večera nehne z tohoto domu.
Zalezu do jednoho z pokojů a chvíli si čtu. Když se setmí, zahledím se z okna. Uvědomuju si, že vidím do oken jednoho z dalších pokojů. Jsem v šoku.
Jeden z těchto geniálních doktorů má ve svém pokoji slečnu, která je taktéž součástí tohohle spolku. Vidím, jak jí drží ze zadu pod krkem. Vykasá ji sukni a do stehna ji příjde jedna injekce.
Hajzl.
Nevím co mám dělat.

Asi se myšlenka toho, že do několika dnů zemřeme dostala do hlav nám všem. Chovají se jako zvířata. Po tom, co nás celý den poučovali o morálce a dobrých mravech. Chápu, že nemůžu věřit nikomu.

Než se však stihne uspokojit a než se já rozhodnu, co dělat, vzbudím se.

Šok, který přišel po tomhle uvědomění byl opravdu velký. Vidět to všechno naráz v jednom snu mi pohlo s myšlením. Nezapomínejte, že se tohle dejě KAŽDÝ DEN v našem životě.

Buch, BUCH, buch, BUCH

18. srpna 2014 v 2:04 | Bára |  Témata týdne
Stýskalo se vám někdy po domově? Co je lepšího, než zázemí a depresivní počasí? Asi nic.

Chybí mi...

..dlouhé procházky shnilým listím skrz mlhu, když jemně mrholí.
..smrad z kotlů lidí, kteří topí plasty.
..procházení se hřbitovem druhý listopadový den.
.. zpráva nebo návštěva někoho velice blízkého ve zdraví i v nemoci.
..nošení příliš velikých, vytahaných svetrů a chundelatých ponožek.
..když mě v noci svou tíhou zahřívají kocouři, a když se nemůžu pohnout, protože pak jistě zdrhnou.
..mihotání desítek svíček a světla lampiček.
..spontánnost. Nevědění, co se ten den stane za úžasnou věc.
..večerní chození z hudební školy.
..překvapení jestli čeká na nádraží nejlepší kamarádka nebo nejlepší kamarád.
..debilní, stupidní kecy a činy spolužáků. (jako když si tehdy nastříkali deodorant do privátních částí těla a poté zapálili)
..napětí, když jdou slyšet skřípat koleje nebo bimbání železničního přechodu aneb "Už jsi doma, mami?"
..chuť babiččiného čaje.
..vybírání kočičích chlupů z jídla.
..orosená okna babiččiny kuchyně ve starém bytě, které odráží světlo čerstvě napadaného sněhu na první svátek Vánoční. Vůně cukroví, čaje, kávy a štiplavý zápach ohně, který si děda přinesl ze slepa spolu se zmazaným obličejem a rukama.
..když konečně příjdete pořádně vymrznutí domů, a tam na vás čeká teplý čaj, jídlo, postel, deka, peřina a ze všeho nejdůležitější je, když vás čekají lidé, kteří vás mají rádi. Sakrajo.

Moje oblíbená píseň tedy není sepsaná a nahraná. Nemůžete si ji pustit kdykoli se vám zachce. Zní jen tehdy, když ji moment zaznamená. Jsou to kapky deště dopadající na sklo a parapety. Jsou to otravně bimbající koleje. Předení kocoura, který pokojně leží u vyhřátých kamen. Je to praskání ohně a meluzína, která příchází a zase odejde, kdykoli se jí zachce. Je to upřímný dětský smích a je to tlukot srdce někoho, koho z celého srdce milujete.

Takže ne, nesouhlasím. Můžete mít pouze jednu oblíbenou píseň. Ta moje je život. A díky bohu se na rozdíl od těch vašich popových, hip hopových, rockových, popřípadě metalových melodií, o kterých vy tu píšete, bude muset sakra snažit aby se mi zprotivila nebo lezla na nervy. Protože ačkoli zní pořád stejně, pokaždé je úplně jiná - absolutně nádherná.

Letní kulinářská soutěž - část druhá

17. srpna 2014 v 18:21 | Bára |  O jídle a jiných neřestech
Opět zdravím,

pokračuji v přidávání příspěvků do soutěže na eumenidas.blog.cz/1408/letni-kulinarska-soutez
Minule jsem připravovala oběd, nyní mám přichystnáno něco pro mlsné jazýčky a také něco k dodržování pitného režimu, na který by se ani v létě nemělo zapomínat.
(Plnou velikost fotografií otevřete kliknutím na jednotlivé obrázky.)

Všem přeji příjemnou podívanou, a pokud se rozhodnete nějaký ten tip využít, nezapomeňte se pochlubit!

2. úkol - letní pochutnání:

Jednoduchý letní dezert s ovocem

Ingredience:
  • Sour Creme, což mám takový pocit, že v češtině je zakysaná smetana
  • Piškoty
  • Cukr (Vanilkový)
  • Ovoce (které mimochodem můžete posbírat na své zahrádce), já použila borůvky a maliny
  • Ořechy (ale bude fungovat cokoli - ovesné vločky, mandle - anebo nic...)

Tento dezert záleží pouze na individuální kreativitě. Můžete do něj dát své oblíbené sladkosti od čokolády, přes muesli, po jogurty a různé ovoce.

Celé to spočívá v zakysané smetaně, do které přidáte cukr. Já využila ovoce, které bylo na mražáku, takže jsem do misky spolu s malinami a borůvkami nasypala trochu cukru, a poté to ohřála v mikrovlnce. Pak si jen přichystejte nádoby, do kterých to bude skládat.
Nejdříve jsem na dno dala piškoty, pak vrstvu smetany, ořechy, maliny, smetanu, borůvky, opět trochu smetany a nakonec jsem to zasypala ořechy a ze záhonku otrhala lístky meduňky, kterými jsem to celé ozdobyla.


No, a kdo by z toho chtěl raději udělat dort, nechť si upeče piškot a místo ořechů zalije ovoce želatinou...


A k třetímu a poslednímu tématu...

3. úkol - letní osvěžení:

Citrusový drink

Ačkoli tohle není bůh-ví-jak originální věc, je to úžasné letní osvěžení a doma to máme moc rádi.


Na tento nápoj jsem použila:
  • Vodu (ale rozhodně by nebyl marný ani černý čaj)
  • Pomeranč
  • Citrón
  • Limetku
  • Jahodovou šťávu (což je to červené na dně)
  • Umyté lístky meduňky a máty, květy bezu
  • A samozřejmně nesmím zapomenout led

Všechno to naházejte do nádoby, zalijte vodou a dejte chladit. A toho efektu se šťávou dosáhnete tak, že už do vody naplněné sklenici ji budete lít po skle. Šťáva má přecejen větší hustotu, než voda, takže půjde ke dnu.

Děkuji za pozornost a zase někdy nashledanou.

Letní kulinářská soutěž - část první

17. srpna 2014 v 17:25 | Bára |  O jídle a jiných neřestech
Zdravím všechny!

Rozhodla jsem se přispět do soutěže na eumenidas.blog.cz/1408/letni-kulinarska-soutez svým kuchařským uměním, a tak přidávám slíbené recepty. Fotky si můžete prohlédnou v jejich plné velikosti kliknutím na jednotlivé obrázky. A poněvadž blog povoluje pouhých 40000 znaků na článek, rozděluji své recepty do dvou.

Všem přeji příjemnou podívanou, a pokud se rozhodnete nějaký ten tip využít, nezapomeňte se pochlubit!


1. úkol - letní oběd (večeře):

Špagety s rajčaty



Základ tohoto receptu jsem našla v časopisu "Albert", ale jelikož jsme neměli polovinu věcí, které na byly potřeba, tak jsme s mamkou těžce improvizovaly. Výsledek je takovýto a nyní tyhle těstoviny patří k našim nejoblíbenějším.


Co je tedy potřeba?

  • rajčata (velké nebo cherry, oba druhy fungují)
  • olivový olej
  • slanina
  • česnek
  • štáva z půl citrónu
  • bílé víno
  • šlehačka
  • parmezán (jak jsem se u blogerky Ann Taylor dozvěděla :D)
  • čerstvá petržel
  • a samozřejmě těstoviny - špagety nejlépe

První ze všeho si umyjte a nakrájejte rajčata a poskládejte na plech na pečící papír (jelikož Amíci nemají pořádný papír, já musela použít alobal). Poté postříkejte olivovým olejem, příslušně dochuťte solí, pepřem a sušenou bazalkou. Na 180°C pečte přibližně 20 minut. Až je vytáhnete, měli by se podobat něčemu takovému ---

Tag

9. srpna 2014 v 21:56 | Bára |  Ze života divé Báry
Takže k věci...
Princip je 'jednoduchý':

1) Poděkovat člověku, který tě nominoval
2) Napsat o sobě 11 faktů
3) Odpovědět na 11 otázek, které ti byly zadány na konci tohoto článku
4) Nominovat 11 blogerů/rek a vymyslet jim otázky do kroku 3.