Červen 2014

Hlasy, které nás nutí se bát, ztichněte.

22. června 2014 v 17:47 | Bára |  Témata týdne
Na téma 'Hlasy v hlavě' jsem sice již jedním článkem přispěla, ale nedá mi to.

Bojím se kde čeho, což mi brání v žití.


"To nemůžeš. To nezvládneš. To není možné. Fuj, bež od toho."


Jeden hlas, který křičí přes všechny ostatní. Kdybych ho jen uměla umlčet... já ale můžu!, ještě před chvílí se mi to však zdálo jako nemožný úkol.


Je to nedávno, co jsme byly s mamkou na obědě v parku. Jeden docela drzý vrabčák se rozhodl, že se naobědvá s námi. Pokoušel se dostat k housce, kterou jsem držela v ruce. Byl jen pár centimetrů od ní a já se druhou rukou ohnala. Nic. Stál a pokračoval dál ve svém boji s hladem. Jen se tak na něj dívám a říkám "Já se ho bojím." Když se mě mamka zeptala proč, na chvíli jsem se zamyslela..."Protože on se nebojí mě." vylezlo ze mě nakonec.


Whoa, najednou mě osvítilo.


Přemýšlela jsem nad svojí osmiměsíční sestrou. Ta se ničeho nebojí, s ničím se nesere. Prostě do toho jde.

Se strachem teda nejsme narozeni. Vytváříme si ho sami, tudíž se ho musíme umět i zbavit. Jedna cesta, kterou teď zkouším je nahradit ho láskou. Pomáhá to? Ano, zatím vidím nějaký pokrok, ale čeká mě ještě dlouhá cesta.



Hodně lidí se bojí. Ale vážně - je to blbost.


Pojďme do toho spolu, nenechme se kontrolovat, pojďme svůj strach eliminovat a popřejme si hodně štěstí, síly a trpělivosti k tomu!

S láskou,
Bára

Jsou nezbytné

17. června 2014 v 18:28 | Bára |  Témata týdne
Jsem míromiluvný člověk, to by vám možná řekl každý, kdo mě zná. Nevěřím v hádky ani souboje. Nemám potřebu se nějak rozčilovat nad každou krávovinou jako to má ve zvyku spoustu mých vrstevníků. Ale přece jen je na mě něco....
Posledních pár vteřin jako by se moje duše snažila přenést mě na mírné místo a donutila mě tak vyhnout se záchvatu, kterého budu zaručeně litovat. Poslední náznaky zadržování - moje tělo se třepe. Tři, dva, jedna...bum. Adrenalinová exploze. Je jedno jestli jsi někdo koho ze srdce miluju nebo někdo, koho upřímně nenávidím - utíkej. Čím dál, tím líp. Mé ruce jako nástroje hromadného ničení, je mi úplně jedno co, hlavně když je to poblíž a je to zničitelné. Rozbité skleničky, zničená jabloň, vyrvané knoflíky u košilí, prokopnuté dveře a modřiny jako kráva pro ty, kteří se poblíž zdrží. Zničené hlasivky na další dva dny a spoustu slz. Nejsem schopna se zastavit před ničím, ani před těhotnými ženami, ani před všehomocnými otci, někdy si připadám jako zvíře.

coolnsmart.com

To se stane, když hlasy v mé hlavě ztichnou. Nemluvím o fyzických hlasech, které si sami vytváříme v hlavě, ale o těch vnitřních, intuičních, které nám byli dány přírodou a vesmírem. Přestanou mi říkat, abych se držela zpátky, vybiju svůj vztek, přefiltruju všechny ostatní pocity a za pár hodin je mi zase fajn... Jediný hlas, který v ten moment poslouchám je pud sebezáchovy. Co se ale stane až i ten mě zklame? Toho se děsím. Mám problém a vím to.

Co se stane vám, když přestanete nebo naopak začnete poslouchat své hlasy?

Vzhled a osobnost

14. června 2014 v 22:48 | Bára |  Nezařaditelné
Ráda si prohlížím blogy jiných lidí. Zkoumám jak se vyjadřují, jak se dívají na svět. Všímám si vzhledu jejich stránkek. Někdy na mě působí opuštěně, jindy energicky a vesele. Když se však ale vrátím sem a podívám se okem tu a druhým tam, připadá mi, jako by blog pořádně neodrážel to kdo jsem nebo co chci, tak jako u ostatních lidí. Příjde mi planě. A říkám si, kde je problém? Jsem takhle prázdná?

Pravda je taková...
Barvy černá a bílá jsou mi velice symbolickými. V mojí hlavě existují dva extrémy, dvě postavy, které mezi sebouvedou neustálí boj. Červená vyjadřuje můj vztek vůči světu. Ptáci jsou pro mne svoboda. Sním o momentě, kdy si to v hlavě spravím a konečně se odprostím od svého strachu a závislostí a budu konečně svobodná. Stromy proto, že miluju přírodu. A ten jeden obrázek v menu? Ten vyjadřuje mou ztracenost na této planetě. Nesnáším zbytečnosti, takže tenhle blog je opravdu čistě jen věcmi, které se mi zdají být důležité nebo nějakým směrem podstatné. Někdy si říkám, že je to i škoda, ale je to co jsem já.

Mimochodem děkuji všem lidem, kteří zde občas zajdou a nechají tu a tam komentář s jejich názory a příběhy. Moc si jich vážím, protože se ráda hrabu v životech ostatních lidí ;D

Systém.

13. června 2014 v 10:43 | Bára |  Ze života divé Báry
Musím sdělit těm, kteří nemají čas číst dlouhé články, že pro tento článek nebude stačit pět odstavců, na to aby dostatečně vyjádřil mé rozhořčení. V jednoduchosti je sice krása, ale krásu tady já nehledám.
Pro ty, kteří se rozhodli pokračovat číst i přes mé varování, říkám vám, že je stále čas ušetřit svou nevinnost, odejít a nepřečíst si ty hrůzy, které se právě chystám odhalit.
(A asi poprvé v historii tohoto blogu odhazuju zábrany a necenzuruju sprosté výrazy. Za vulgaritu článku se omlouvám.)


Dvě málé děti

10. června 2014 v 20:27 | Bára |  Rady, názory a výlevy srdcí
...aneb jak to vidí mé srdce se světem v budoucnosti.

Dvě malé děti,
si s uhlíky hrály.
Škubaly lístí a květy fauny.

Dvě děti,
jejichž srdce hořelo,
závistí a strachem.
Ten oheň,rozsvícen(velkými) pány,
plál pod neútlumným tlakem.

Strach z toho,
že v jeden den,
zmizí smysl bytí.
Není to slunce,
není to voda,
ale ropa a smetí.

Dvě malá těla,
co svět zpoznat chtěla.
Dětské sny ztraceny,
jako andělé bez vinny.
Jakožto oběť pro krásu světa.

Dvanáctá hodina,
ta která nepřišla.
Ti, kteří vzešli,
teď kolem uhání,
aniž by poznali,
osud dvou dětí.

Tohle není příběh dětí,
tohle je příběh lidstva.
Tohle je příběh o tom,
jak člověk nad zemí,
moc chtěl získat.

Černá, bílá, duhová nebo bezbarvá...vždyť je to úplně jedno

2. června 2014 v 4:08 | Bára |  Témata týdne
Jednoho časného rána se pastýř zjevil u ohrady, po boku následován dvěmi ovcemi, které se právě měly stát novými přírůstky do stáda. Všechny ostatní - sněhově bílé ovečky - se seběhly, aby si prohlédli zjev, která ani jedna z nich ještě nespatřila. Dvě ovce docela černé stály ve slunečním třpitu, které právě vycházelo. Pastýř se jen usmál, pochválil si nové úlovky a odešel sháňet další, které by mu přinášely užitek.

Po odmítnutí stádem, obě se stáhly do sebe. Poněvadž ovce neví, že jsou černé (protože nemají zrcadlo, že...a i kdyby ho měli, tak uvidí to, co vidět chtějí, i kdyby v tom neměla být kapka reality) , obě dvě se samy sobě vyhýbaly. Ta druhá v jejich očích vypadala moc černě v tom stádu plném bílých ovcí.

Ale proč tolik odsudků kvůli odlišnosti? Vevnitř byly stejné, všechny měly dvě plíce, srdce, mozek... Agendu měla každá ovce společnou. Možná od sebe nebyly ani tak odlišné. Pouze na povrchu se genetika projevila jinak. Jedno je však jisté - dokud nad nimi pastýř měl plnou moc, dokud z nich měl užitek, profit, dokud mohl rozhodovat o jejich životě a smrti, bylo úplně jedno, jak která ovce vypadá...

Nebuďte součástí stáda.