Duben 2013

A proč ne?

23. dubna 2013 v 16:00 | Bára |  Témata týdne
V minulém článku jste se dozvěděli něco málo o mně, ale abyste poznali, že taky pořád nenosím černou..... :)

Pamatuju se, když jsem ještě nechodila do školky, často jsem si večer těsně před spaním opakovala frázy..."Kdybych nebyla já, byl by někdo jiný. Kdybych nebyla já, byl by někdo jiný." Představovala jsem si malé spermie hledajíc maminčino vajíčko. (v tu dobu jsem zrovna začala sledovat 'Byl jednou jeden život') Následné zrození nového života. Ale..Proč já?

Normalně však tuto otázku zásadně neuznávám. Často, když ji zaslechnu od mých kamarádů a zmámích, je spojená právě s negativní souvislostí popř. sebelitováním. Třeba "Proč musela zkoušet mě?", "Proč musím chodit do školy?", "Proč musím zrovna já vysávat?". Páni, teď si uvědomuji, že v každé z otázek se vyskytuje slovo 'musím', které taky neuznávám. Co si já myslím je, že každý bychom měli přijímout, co nám život dá. Ve většině případech nemáme ani žádnou jinou možnost. Co teď? Buď se zhluboka nadechnu, posbírám svoje koule a postavím se k tomu jako...(napadá Vás upřímně něco? už vím!) čelem. Nebo si položím otázku 'Proč já?' a poztěžuji si všem okolo, aby mě každý mohl litovat. Nepříjde mi to jako hrdinství říct pár slov o tom, jak je život těžký a deptat tím lidi kolem. KAŽDÝ z nás má své problémy, věřte tomu nebo ne a nemyslím, že chce řešit problémy někoho dalšího. Jasně, malá rada, povzbuzení možná lehké poplácání po zádech.. až nemůžu uvěřit, že si zase protiřečím. Určitě, svěřte se se svými problémy blízkému kamarádovi nebo někomu, komu věříte. To co říkám je, že byste asi neměli myslet negativně až moc, nebo tím lidi akorát odženete. Nemyslíte, že by bylo hezké radovat se z těch dobrých věcí, které se nám vyskytují v životě? Ovšem zase všechny lidi neházím, a ani nechci, do jednoho pytle. Podivili jste se někdy i při dobrých událostech, proč právě zrovna Vy? Třeba když jste vyhráli soutěž, okouzlili idola nebo máte simply šťastný život. Gratuluju! Vážit si věcí je těžké, ale vždycky se něco najde. Netvrdím že jsem Ms. Knowledge(bohužel:D), tohle je jen a jen můj názor na tohle téma. Však důležitá je taky láska.

Víte co? Když už mluvím o té vděčnosti, proč jsem prostě neudělám list věcí, za kterých jsem nemírně vážím?
- jsem zdravá
- moji skvělý rodiče, obvzlášť pak moje máma, která mě dobře vychovala
- Filip, ach Filip. Ten nejlepší přítel ze všech..
- dalších lidí kolem mě, kteří mě podporují a povzbuzují na mojí cestě nahoru (zvláštní dík patří mé učitelce Mrs.Boles)
- rozhodně nelituji žádných událostí, nebo činů, kteréž mě rovněž vychovali
- každou chybu z které jsem se poučila
- všechny má vyslyšená přání a prosby
- schonost vnímat svět dvojíma očima
- výhodu, že mám každé ráno na stole snídani a z kohoutku mi teče teplá voda
- v neposlední řadě taky trpělivost, abych přijmula to, co nejde změnit a sílu, abych změnila to, co změnit mohu


Prosím, jestli jste se při čtení totodle článku dostali až sem, věnujte mi minutu svého času a zanechte mi v komentářích alespoň jednu věc, za kterou jste vděční Vy. Řekněte mi, bez čeho by jste si neuměli představit život...nebo bez koho?

Květ života

21. dubna 2013 v 19:43 | Bára |  Témata týdne
Přemýšleli jste někdy nad životem?

Já v posledních pár týdnech nedělám nic jiného. Den mého odjezdu zpátky do rodného Česka se nezávratně blíží a já se tím víc bojím a nervózním, což je taky důvod mojí deprese. Možná si řeknete deprese...ok, well, to nic není, to má každý druhý. Něco vám řeknu. Tady v Americe se deprese bere jako diagnóza a předepisují se na to léky. Ale já nikdy chemii na takové problémy nepotřebovala, proto se radši dál trápím a bádám nad tím, jak to obchcat.

Můj strach je silnější, než kterákoliv jiná emoce. Pokud by jste mě nějakou dobu znali, věděli by jste, že jsem totální posránek..jenže ono to vážně není žádna prdel vědět, že nikde nemáte domov s velkým "D". Jen tak bloudíte vesmírem, myšlenkama někde totálně nad oceánem a necháte osud rozhodnout za vás. Někdy se dokonce bojím, že můj rodný jazyk zapomenu samou nenávistí úplně. Vzpomínky zachovány v mé paměti nejsou zrovna pěkné. Lituju tolika věcí, kterých jsem neudělala a nejsem zrovna 3x pyšná na ty, které jsem udělala.

Dále by jste měli vědět, že si nestěžuji. Aspoň se snažím, ale kdo si čas od času pořádně nezanadává, right? Ačkoli jsem pořád zamračená a vypadám zmateně (pár lidí mi řeklo, že zároveň vypadám zhuleně) můžu být šťastná vevnitř, ale své dojmy a pocity nedávám nikdy moc najevo. Zvlášť pak o nich neumím mluvit.

Když jsme se poprvé přestěhovali do Michiganu, totálně jsem odmítala přijímout fakt, že tu zůstanu nějaký ten rok. Tenkrát ještě Doma v Česku jsem si myslela, že jsem měla všechno. Opak je pravdou. Absolutně jsem se sekla, nemluvila jsem, nejedla pomalu ani nespala a všechny lidi od sebe odehnala. Když jsem pak jela zpátky na prázdniny, viděla jsem, že Česko na mě taky nečeká. Veděla jsem, že se musím změnit, jinak se dočista zblázním. Od té doby mi to zůstalo, většinou jsem myslí úplně někde jinde, čímž se připravuju o nové, užasné zážitky.

Teď tu stojím zase. Půl nohou na letišti a bojím se. Bojím se, že se budu těšit tak moc zpátky do Ameriky, že nebudu ani vnímat svět kolem sebe. Bojím se, co se stane a co se nestane. Bojím se a vlastně ani není čeho.

Ale chcete vědět, co bych si upřímně ze srdce přála?
Vidím se za pár let, až si dám jednu k jedné a poučím se ze všech svých chyb a omylů. Rozkvetu jako šeřík, abych si mohla propustit co nejvíc slunce do mého života. Vpouštět lidi jako včelky, které květ po kvítku opylovávají sladký nektar, a pak je zase nechat jít. Nebudu se bát okusit nové věci, chutě a poznat nová místa. Nebudu mít strach promluvit k lidem, které jsem nikdy nepoznala. Nebudu nemastná, neslaná. Budu vědět kdo jsem, kam jdu a budu tvrdě bojovat o své místo. Když někdo řekne mé jméno, hrdě zvednu ruku. Postavím se sama za sebe, protože když né já, tak kdo to udělá? Stryček Pompo? Asi těžko.

Čeká mě dlouhá cesta, ale já vím, že to zvládnu. Věřím tomu.


California!!

10. dubna 2013 v 14:32 | Bára |  Ze života divé Báry
Dlouho očekávané fotky (alespoň pro mě) jsou tady. Po petihodinovém letu s tříhodinovím posunem zpět do Michiganu jsem strhaná jak sběrač angreštů a stejnětak znechucená z vysloveně hnusného počasí. Kdybych mohla, hned jedu zpět do San Diega, kteréž jsme si s rodiči totálně zamilovali.
Většinu kreditu z fotek musím dát mému otci, který se aktivně angažoval.

La Jolla, San Diego, CA

La Jolla, San Diego, CA

Harbor, San Diego, CA