Březen 2013

Tvé srdce, můj domov

17. března 2013 v 5:27 | B. |  Témata týdne
Vítr tiše bubnuje do oken, svým chladem bičuje holé větve stromů. Bílé vločky se ztrácí v hlubinách temné noci a zanechávají sněhovou stopu na příjezdové cestě. Nám však nepřející počasí nevadí. Mlčky ležíme u krbu zabalení v dece a jsme tu jeden pro druhého. Plameny, kteréž pod praskajícím dřevem ožehávají věčnost, odnáší spolu s kouřem i naši sychravou minulost. V dáli doznívá album Plain White T's, ale pro mně je stále tlukot tvého srdce tou nejkrásnější skladbou. Cítím tvůj vlhce teplý dech na mém krku a s každým nadechnutím mi radostně poskočí srdce. Vím, že miluješ mě, víš, že miluju Tebe. S úsměvem na tváři děkuji Bohu za to, že mi poslal svého nejlepšího anděla. Teď už mi nic nebrání od pocitu totálního štěstí. Kdo ví, jak by to dopadlo..třeba bys tu ležel s někým jiným. Třeba taky ne. Pro mě je důležité, že jsis vybral právě mě.


Pamatuješ, když jsme takhle naposledy počívali?
Pár dnů před mým odjezdem...Bylo krátce po Vánocích. Leželi jsme na studených kachlicích ve špinavých kabátech, s čímž jsme si nezatěžovaly hlavy. Leželi jsme tak napasovaní těsně na sobě a Tys mě držel nejpevněji, jak jsi jen uměl. Krásně se naslouchalo tvým obavám, nenaplněným tužbám a sladkým řečím. Plánoval jsi naší budoucnost. Já Tě pak chytla za ruku a bezeslov se Ti naposledy zoufale podívala do očí. Věř mi, tu noc jsem Tě nechtěla opustit. Musela jsem...
Zbyl mi jeden malý prstýnek a krásná vzpomínka na tvůj sladký úsměv a hřejivou náruč. Můj život se naplnil čirou bezmocí, mé oči slzami. Chodila jsem chodbami jako duch a cítila se jako kus chladného kamene. Myslela jsem na Tebe, říkajíc co asi zrovna děláš. Doufala jsem, že se máš co nejlépe, ale neodvážila jsem se Ti napsat nebo zavolat, protože příliž mnoho vět bylo vyřčeno, aby se dala jednotlivá slova vzít zpět. Příliž málo vyplakaných slz, abych si konečně odpustila, že jsem Tě nechala stát samého.

Pohlédni na nás teď... Dávno jsi mi sám odpustil a my oba zmoudřeli, jak nám vlasy začali šedivět. Tak stále v zimě ležíme schoulení u toho samého krbu s plameny a dále prožíváme naší lovestory. Den po dni nevinně sledujeme, jak naše vnoučata vyrůstají. Vypadají bezstarostně a šťastně, stejně jako my. Vzpomínáš, jak jsme naši lásku stvrdili slibem? Dokud nás smrt nerozdělí....
Roky přešly, čas nás poučil, ale i zničil a dal zase dohromady. Teď už tu s námi sice nejsi, ale stále Tě všichni nosíme a uctíváme stejně tak. A já? Mne se pořád težce oddechuje, když vzpomínám, ale jsem nyní šťastná z jediného důvodu. Jsem si totiž docela jistá, že jsi po celý život věděl, že tvé srdce je jediné místo, kde chci skutečně žít.