Leden 2013

Chvilka sobotního zamyšlení

5. ledna 2013 v 14:30 | B. |  Nezařaditelné

Její nebohé tělo leželo v rakvi.
Rodina a blízcí přátelé oblečení v černém si neustále poutírali slzy kapesníčky a navzájem se utěšovali.
"Vždyť byla tak mladá!" opakovala její tetička pořád dokola.
Matka zatopená slzami objímajíc svého muže, jenž se nevzmohl na slov. Jen tam tiše stáli a zírali na to tělo. Měla krásné bílé šaty, skoro škola do rakve. Dostala nádhernou hromadu kytic, ve které byly i její oblíbené lilie. Mohla dostat to nejlepší, co mohla. Ale ani to jí nevrátilo zpět mezi žívé, ačkoli tak pořád vypadala až na pár šrámů v jejím obličeji a pohmožděné ruce. Přitom to začalo tak slibně...

Bylo nádherné ráno.
Obloha posetá tísíce malinkých světýlek se pyšnila černo-černou tmou, vzduch zaváněl mokrým listím a zem byla mokrá z toho, jak v noci pršelo. Pro ni ideální ráno. Když vyšla na svou obvyklou cestu, měla dobrý pocit. Z toho, čeho dosáhla ve škole, jaké má vztahy s rodiči a jaké má úžasné kamarády, avšak žila převážně stereotypním životem. Žádná akce, brala si toho na sebe moc. Nechtěla se dívat na ten zašedivělý svět. Na lidi plazící se jako nějaké laboratorní krysy, připravující se na popravu. Jediné, co ji z této ohavné reality mohlo odnést daleko do ráje byla hudba. Milovala hudbu, snad ze všeho nejvíc. Ani toto osudové ráno nebylo vyjímkou, chtělase trochu probudit, a tak si pustila sluchátka do uší a užívala si volnosti, kterou momentálně měla. Mohla jít kamkoli chtěla, mohla dělat cokoli chtěla. Lidi o ní říkali, že je Einstein skřížený s Fosterem. Byla nesmírně chytrá a vytrvalá, a tak by to někam určitě dotáhla. Jenže ona musela vždycky dělat to, co od ní očekávala společnost. To byl jeden z důvodů, proč se strašně trápila. Nemohla se této špatné vlastnosti zbavit.
"A víš co? Já dnes půjdu přes Petco." řekla si.
Chtěla si užít tohoto krásného rána, a využít toho, že je sama. Milovala samotu, mohla vždy přemýšlet o věcech. O všem. Byla nejlepší kamarádkou sama sebe.
Když najednou došla k pouliční lampě. Její světlo jasně zářilo na všechny strany, i ona zářila. Cítila se jako Holywoodská hvězda. Reflektor, který oslňuje jen ji. Chtěla si to vychutnat. Jako když jí tenkrát při oslavě čtrnáctých narozenin táta řekl "Vidíš ten úplněk? Ten dnes svítí jen pro Tebe." Byl to nezapomenutelný pohled. Oceán surově narážel na staré molo, přičemž si vítr pohrával s pískem, který ji jemně obrušoval bosé chodidla. Seděla v objetí svého otce, kterého tak moc obdivovala, na pláži při úplňku. Byla prostě šťastná.....
Najdnou si uvědomila, že může být čímkoliv jen chce. Kamkoliv jí hranice fantazie zavedou.
Když se o hodnou minutu probudila z nostalgie, cítila se jako nový člověk. Byla vždy připravená přijmout, co jí život dá, a ani tohle nebylo vyjímkou. Skoro se dotýkala hvězd, jak najednou cítila tu úlevu. Její hruď upustila pár těžkých břemen a ze srdce jí spadlo pár balvanů.
Ale tu z ničeho nic našla sama sebu ležet pod koly auta. "Moment." zamyslela se nahlas. "Tady něco nesedí."
Za volantem zahlédla mladší ženu s hrůzou v očích. Křečovitě svírala volant a těžko se vzmohla na hlásku, natož aby přivolala pomoc.
Když po nekonečné půlhodině dorazila záchranka, dostavili se už i její rodiče. Řidička pořád dokola vysvětlovala, že už nemohla nic udělat. Vběhla jí přímo pod auto. Ta pouliční lampa totiž nebyla lampa, nýbrž světla Fordu, kterým sousedka jela do práce. Byl to strašný a nezapomenutelný pohled. Její rodiče ji opatrně podpírali potlučenou hlavu a plakali. Omlouvali se jí a prosili. Chvíli pak s nimi dokonce zůstala v nemocnici. Čekala, až zkončí operace, čekala s nimi v čekárně a jen si přála, aby za pár dnů šla domů. Byla pevně rozhodnutá, že rozhodně nebude dělat žádné komplikace. Ovšem vesmír si s její prosbou poradil malinko jinak.
"Paní a pane," dostavil se mladý doktor. Měl orosené čelo potem a rozklepané ruce. Mastné vlasy se mu lepili na čelo a v obličeji byl bledý jako křída.
"musím vám oznámit, že vaše dcera bohužel...." viditělně polkl a na chvíli se odmlčel. V tom samém momentě se její matka zhroutila na místě, už nebylo potřeba dalších slov. Byla mrtvá...
"Cože?!" zakřičela přes celou čekárnu. "Já nejsem mrtvá, já jsem pořád tady!..Notak. TADY!" mávala rukama přímo před obličejem doktora. Ten se jen díval skrz ní, neurčito kam.
"No to je super. Tak já musím dostat takového zajdu, aby mě ještě zabil tím svým skalpelem. Bože, kdo mu ho dal do ruky? " klela.
"Sakra, kde to je?" procházela se chodbami nově vybudované nemocnice. Ještě páchla novotou a začínalo se ochlazovat. "Tady!" našla konečně svůj pokoj. Spatřila samu sebe ležet na lůžku. Byla jako stěna a na sobě měla jen pár modřin. Na povlečení nebyla ani kapička krve, a tak mohla těžko uvěřit, že už nežije. Vypadala spíš jako kdyby spala. "Prosím," vzpínala se k Bohu. "Prosím nech mě jít zpět. Já jsem už připravená. Jsem připravená na život." vyhrkla v slzách.
"Tvůj čas už vypršel. Musíš jít."
"Nech mě se aspoň naposledy rozloučit se s matkou." prosila zoufale.
"Dobrá tedy, ale ať Ti to dlouho netrvá."
"Mami, já vím, že na mě zanedlouho zapomeneš, ale pamatuj. Čas je nejlepší lék, ale také nejhorší nepřítel. Musíš se mu postavit, dokud je ho na zbyt. Nesmíš ho promarnit s těmi, kteří o to nestojí. Musíš dělat to, co chceš Ty, jinak bys nikdy nenaplnila své touhy. A musíš si jít za svými sny, ať jsi šťastná. Život musí mít nějakou dynamiku. Musí být jednou nahoře a jednou dole. Představ si skladbu, která by celou dobu zněla jen fortem? Nestalo by se z té krásná melodie jen pár hlasitých tónů, které by rvali uši? Už nikdy bych si ji nepustila matičko moje. Ale Ty se nesmíš bát. Hltej každý den a přeměň ho na kousek života, nejsme tu věčně. Až se zase jednou setkáme, povím Ti toho daleko víc, avšak pro tentokrát Ti musím dát své sbohem, ale neboj. Není poslední." zakončila svůj život na zemi. Litovala všeho, co udělala a přitom udělat nechtěla. Toho, co chtěla udělat, ale neudělala.
"Mám Tě ráda." pověděla matka z ničeho nic. Musela si být vědoma přítomnosti své dcery.
Ta se už ale naposledy ohlédla za svým krátkým životem. Pousmála se a v zápetí zamračila. Odešla se strachem a nenávistí. Rozhodně to, co nikdo z nás nechce.
Ale proč se tolik bojíme? Proč máme tolik zodpovědnosti? Proč se pořád jen honíme za něčím, co stejně nikdy nemůžeme dohonit? Proč se život opakuje v těch samých cyklech? Vzdělání, kariéra, rodina nebo vzdělání, rodina, kariéra? Proč sami sebe trestáme namísto toho, abychom se sami sebe užívali?
Proboha, probuďte se, žijem tady jen jednou jedinkrát.
Neříkám vypusťme atomovku a chovejme se jak opice, ale nemůžeme si pořád jen stěžovat a říkat co nemáme. Být si vědomi příčiny, ale jen tomu okatě přihlížet. Rozhodně ne, pokud chceme být šťastní.