Malinko ze Chicaga

26. listopadu 2012 v 23:41 | B. |  Ze života divé Báry
Nebyli bychom správní burani, abychom si na den Díkuvzdání nevyrazili někam, zatímco ostatní si seděli doma a cpali se krocanem.
...když tak nad tím přemýšlím, ani toho krocana nemám s kým sníst.


No nic, po krátké rodinné poradě jsme naskákali do auta a vydali se na 200 mil náročnou cestu.
Byl to nadlidský výkon dostat se přímo do města. Na dálnici zácpa, snad horší jak na D1. Toll plazy rozesety jako benzínové pumpy, každá se směšnou částkou třicet centů. Odlehlé části Illinois zamořeny kouřem a komínama těžce připomínající Ostravu by se přežít daly, ovšem nekončící elektrické dráty byli poslední kapičkou nevkusu. Naštěstí se pak jako kouzlem vytratili, a tak jsme si mohli užít krás Chicaga i bez nich.
Město, jako takové mě ohromilo i na podruhé.
Výhled na řeku, John Hanncock, Michigan Lake, Navy Pier a další... pro mě byli nezapomenutelnou atrakcí.
Dokonce jsem v některých částech poznávala místa ze svých snů.
Na večeři jsme nešli jinam, než do profláknuté irské hospody, kde servírovali Fish and Chips s nějakou obdobou naší tatarky. Na tresce bylo očividní, že si svůj finální závod zaplavala v jistě kvalitním oleji, ale hranolky na tom byly o něco lépe. Po tomto vysoce kulinářském zážitku jsme se přesunuli do hotelu - Holiday Inn. Nejpohodlnější věc na pokoji byla moje ruka, která i ráno pocítila značný nedostatek krve.
Další den jsme se opět vydali k přístavu (fotky můžete vidět ZDE). Procházka, no.. nohy mě z toho boleli jak říká moje matka až v prdeli. A pak už hurá do další prověřené hospody asice Cafe Prague, kam jsme si zajeli daleko za město. V polsko-česko-slovenských "osadách" na den díkuvzdání -stejně jako my- zvysoka kašlali, a tak všechny obchody nesli nápis OPEN. Z Lawyeru najednou byly adwokati, z Flowers - kwiaty na kazda okazje a já se s mou mezerou v polštině začala ztrácet. Když jsme konečně dorazili na místo, obsluha nás i po půl roce poznala a otevřeně a bez jakýchkoli zábran s námi klábosila jako se starými známými. Po úmorných dnech bez masa, jsem se mého vysněného hospodského guláše přece jen dočkala. Základní dietickou chybu jsme později napravili v hotelovém bazénu, kam jsme se vydali hned po navštívení další české hospody Klas, která je provozována už 90 let. Přestože tam nikdo česky pořádně nemluví, snaží se učit. A tak nám nabízeli panáka domácí Slivovice a Hruškovice od Jelínka. Dokonce tam točili i českého Budvara a Krušovice, což se samozřejmě nejvíc zalíbilo otci, který poté ledabyle nasedl do auta a odvezl ho až do hotelu.
Další den ráno jsme se ani neobtěžovali brzo vstávat. Jako obvykle jsme vyrazili do Whole Food marketu, kde jsme si koupili suchou bagetu a pár flašek vína na cestu zpátky do Michiganu.
Po dálnici začalo sněžit, jenže všechen ten sníh do rána roztál.

Jasně.. budu si muset ještě počkat.

Po přečtění tohoto článku si možná budete myslet, že jsme silně alkoholická rodina, co věčně vysedává v hospodách, ale nenechte se zmást. Je to ještě horší.
 


Anketa

Jak ses včera měl/a Ty?

Šlo to 31.7% (88)
Hrozně 18.3% (51)
Měla jsem se úplně super 21.6% (60)
Tak normálně 28.4% (79)

Komentáře

1 Tai Todd Tai Todd | Web | 29. listopadu 2012 v 13:56 | Reagovat

Nejen češi v cizině na díkuvzdání kašlou, myslím, že i hodně američanů to už bojkotuje a angličani to samý, i Halloween jsme slavili tím stylem, že rodina vyhodila před barák cukroví a jeli jsme co nejdál :D A akoholická rodina... která česká rodina není?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.